Karbunkulovy hreben

 Karbunkulový hřeben

Cíl výpravy: Karbunkulový hřeben
Trasa: Karbunkulový hřeben, přímá varianta 2-3 UIAA
Členové výpravy: Mrqa, Kuba, Venca, Goťák

Čas: 23.9. 2017

Autor: Kuba

Tak jsme se rozhodli dát ve čtyřech Karbunklový hřeben plus výstup na Kolový štít. Ve špatných sněhových podmínkách to byl plán velice ambiciozní.

O co vlastně jde?:

Jedná se o klasický vzdušný tatranský hřeben. V létě to je krásné dvojkové lezeníčko. Ale v zimě se jedná o celodenní túru. Cesta vede od Chaty u Zeleného plesa do Červené doliny. Odtud do Jestrabieho sedla. Ze sedla po hřebeni na Belasou věžu až do Kolového sedla. A tam naše plánovaná cesta skončila a začal freestyle. Ale začneme od začátku...

Náš tým se skládal ze zkušeného amatérského horského vůdce Mrkvy, lezce Gotta, naprostého nováčka Bárta a mě. Cesta začala emočně vypjatými chvílemi, za které mohla Gottova peristaltika. Prostě se musí po kafi a cigárku ráno vytrůnit. Potíž je v tom, že mu to trvá extrémně dlouho. To byl mlýn na Mrkvovu netrpělivost. Takže cesta do Červené doliny proběhla za svištění nadávek a osočování hlavních dvou protagonistů. Situace se uklidnila až vykopáváním sněžného profilu na úpatí svahu vedoucího do Jestrabieho sedla. Lavinovka vyšla tak nějak šalamounsky v pohodě (v profilu byly 3 sněhové desky se skoro stejnou strukturou sněhu).

Šikana nejmladšího člena týmu (kopání sněhového profilu).

Takže pokračujem ve výstupu. V půli cesty do sedla jsem si říkal, jak nám to krásně odsejpá, ale to byl jen záchvat optimismu. A to proč? Již na začátku jsem zmínil špatné sněhové podmínky. Bylo kolem nuly, velice špatná či žádná viditelnost, foukalo a trochu sněžilo. Naše postupová rychlost se rychle snižovala, bořili jsme se po kolena do měkkého sněhu. Poslední metry do sedla jsme postupovali po jednom, abychom nestrhli ostatní při uklouznutí či pádu laviny.

Cesta do Jestrabieho sedla (ve předu Mrkva, blíž kameře Gott).

Do Jestrabieho sedla jsme se všichni dostali v pořádku a dokonce v dobré náladě. Dali jsme čajík, tatranku, cigárko. Navlékli jsme sedáky, nacvakali presa, karabiny, ověšeli jsme se smycemi, navázali na lano a pustili se do boje s hřebenovkou. Šel jsem jako první, po pár lehkých sněhových metrech mě překvapil techničtější traverz, ale v pohodě. Poté další kolmé metry ve sněhovém žlábku. Přesně to, si člověk užívá. Cepín v ruce, mačky a jede jak mašina nahoru. Už jsem měl založené 2 smyce, což mi dodávalo falešný pocit bezpečí. Nijak jsme se nedobírali, jen jsme se vždy snažili jít na napnutém lanu. To znamená, že na nějakých 40 m lana jsou navázaní 4 lidi. Tvz. jeden za všechny, všichni za jednoho dovedeno do absolutoria. Chybu jednoho, by draze zaplatili i ostatní. Takhle se spojit s někým na život a smrt vyžaduje mít absolutní důvěru ve schopnosti kamarádu (podle toho je svazek manželský sranda pro děti).

 Poslední pokyny, jde se lozit.

Konec filozofování, ani na to není čas. Protože na konci krátkého sněžného pole se objevil skalní převis. V létě zývačka, ale v zimě, kdy je vše pokryto vrstvičkou ledu, a v ruce máte jen jeden technický cepín, to není dávačka. Samozřejmě vědomí toho, že vás nikdo nejistí a hlubina pod vámi je opravdu hluboká, taky nepřidává na jistotě. Kurva kudy, zprava jen hladký šutr, tak zleva. Tam to jde, ale další šutr už mě nepustí. Kurva tak zas doprava. Traverz v převisu bez chytu a po ledu. Můj nejtěžší krok na hřebenu. Po milimetrech se snažím pravou rukou našmatrat chyt. Po vypjatých sekundách, kdy jsem ještě musel kontrolovat svěrače jsem se dostal na supr safe chyt. Byl jsem tam, jak se mi ulevilo, muselo to být slyšet až na chatě. Ale nebojte, pochvalu jsem nedostal. Mrkva mě zjebal, že jsem měl jít jinudy. Po 15 m je v cestě krásný špičatý šutr na smyci. Zde jsem zaštandoval a dobíral méně zkušeného Gotta a Bárta. Věděl jsem, že jsem jim tam připravil pěkný nesmysl.

Trocha té expozice, I.

Trocha té expozice, II.

Trocha té expozice, III.

Postupovali jsme velice pomalu. Na vině byla hlavně nevyrovnanost družstva. Po dalším pohodovém postupu slyším, že mám zastavit a počkat na ostatní. Prý bude porada. Ty voe dostanu zjebano a vyhodí mě z pozice jedničky. Nakonec ale né, prý kromě toho převisku všechno dobrý a mám pokračovat. Další výškové metry přibývali v pohodě. Tatry nám na chvíli ukázali přívětivější tvář. Krásná cesta po exponovaném hřebínku s méně technickými kroky. Čas už taky řádně pokročil, ale když to najednou šlo tak hladce nikdo si nestěžoval. Až najednou se přede mnou objevil na úzkém hřebínku obří monolit. To nedám, volám Mrkvu ať jde na pozici jedničky a já půjdu poslední. Do toho monolitu se mi nechtělo ze 2 důvodů. Jednak jsme neměli žádné jištění (pád by přinejmenším hodně bolel). A za druhé jsem měl v batohu zrcadlovku, kterou jsem si nechtěl roztřískat. Samozřejmě strach z hlubiny v mém džentlmenství vůči Mrkvovi nehrál žádnou roli. Mrkva to v pohodě bez zaváhání přelez. Taky v tom hrajou roli dva faktory. Jednak je to magor a taky neměl v baťohu zrcadlovku.
Jakmile jsem se dostal jako poslední přes šutr, tak mě trochu sralo, že jsem se o to nepokusil sám. Nebylo to zas tak těžké. Poté následoval dlouhý pohoda/krása úsek. Problémy znovu nastaly na posledních metrech pod Belasou. Nepříjemný delší traverz pod hřebenem zakončený objímačkou se skalou (ale bez chytů, ale spousta měkkého sněhu). Goťák, který byl přede mnou si tam dal takových 15 min, než problém vyřešil. Nechtěl jsem ho stresovat, ale protože jsem měl na sobě jen triko a membránovou bundu, tak jsem šíleně promrznul. Já jsem ten úsek proletěl za 15 vteřin, bo sem neměl náladu se tam zdržovat. Ale zdržení přišlo hnedka. Ostrý dlouhý balvan zaklíněný mezi dvěma věžičkami. A zase ten Goťák, místo aby to proběhnul, se na šutr vrhl s vervou milovníka ovcí, tvz. „po bačovsku‟. A doslova poslední 3 metry na Belasou bylo převisem po sněhu a ledu. Ale dostali jsme se tam všichni. Ale už bylo 16 h odpoledne a měli jsme před sebou jednu hodinu světla a štreku před sebou. Pro jistotu si Bárt zapomněl čelovku.

Hřeben mezi Belasou a Kolovým sedlem byl technicky jednoduchý až na jedno místo, kde se slézalo z obřího šutru s přeskokem na další věžičku. Mrkva šel první. Ale ani jemu se to nepovedlo přelézt čistě. Protože jsme na něho neviděli, nevěděli jsme co se děje. Slyšíme jen řev a nadávání, které si ani nezaslouží reprodukovat. Nakonec to ale dal a dokonce zachránil cepín. Do sedla pod Kolový štít jsme dorazili při západu slunce v 17:30.

Mrkvova oblíbená pasáž, I. Pozn. leze se doleva (pozadu).

Mrkvova oblíbená pasáž, II.

Mrkvova oblíbená pasáž, III.

Zasloužená odměna v podání 5 min nádhery před západem slunce.

Bez keců jsme se shodli, že tady naše túra končí a musíme se co nejrychleji dostat do chaty. Souhrou více faktorů (únava, podcenění cesty, tma) jsme začali lanit do Malé Zmrzlé doliny na místo do Červené doliny. (Pozn. Mrkvy: Já jsem totiž nevěděl, že to do té Červené doliny jde tak snadno.) Slanili jsme kuloárem 30 m, tam jsme udělali štand z Mrkvových lyží a zbytek prudší části kuloáru jsme dolanili na jednom provazu (tedy 60 m). Mrkva pak zrušil štand a slezl se dvěma cepíny dolů. Na konec doliny jsme se museli dostat přes lavinové pole. Všude byly spadlé laviny, které mi dělali v hlavě brajgl. Musel jsem se ujmout vedení, Gottovi a Bártovi se moc nechtělo a Mrkva to jel o 15 min později na lyžích.

Lyžařský štand pod Kolovým sedlem.

Dolina končí 100 výškových metrů nad chatou. Dolů se dá dostat kuloárem, který je nateklý ledem. To zní jako plán. ALE!!! Nenašli jsme žádný dobrý led, do kterého by jsme navrtali šroub. Takže lanit přes šutr. Taky dobrý, ALE!!! Nenašli jsme žádný dobrý šutr, který by šel obhodit repkou. Nakonec jsme to hodili kolem jednoho přimrzlého kamene (nic super safe, ale cesta jinudy nevede). Následující plán byl jak z hororu. Mrkva de první a na konci lana udělá Abalakovy hodiny (vyvrtá šroubem v ledu V díru a protáhne jí repkou). To bude náš štand pro 4 lidi. Nic proti Abalakovy, ale už si nepamatuju, kdy sem se tak intenzivně modlil, abychom tohle šílenství nemuseli postupovat. Bůh přeci existuje, po pár kolmých metrech je kuloar chodák!!!! Dolů dem po jednom, protože je to lavinozní terén. Ale to už je nám jedno, ta úleva toho, že se nezabijem pádem, byla obrovská. Po další hodině jebání v hlubokém sněhu jsme se dostali k pivku a večeři. Přežití jsme oslavovali do 2h do rána v baru se slovenskými kolegy horolezci.

Příprava na lanění do neznáma.