Trun

Trůn

 

Tak tohle je ten bájný švýcarský Trůn!

Cíl výpravy: Throne, Avers, Švýcarsko

Datum: 12.2. 2017

Obtížnost: WI 5+, cca 250 m

Členové výpravy: Mrqa, Dándy

Něco málo z mé ledolezecké historie:

Není to ani měsíc, co jsem slavnostně začal svoji kariéru ledolezce, viz Malta. Začátky byly krušné a první den jsem měl problém vylézt na druhýho WI 3+. Mírně deprimovaný z mého nejistého výkonu, jsem vyměnil všechny železa a hle, najednou jsem byl schopen vylízt 4+ na druhýho bez velkých problémů.

O týden později jsem znovu sbalil železo a vyrazil do Švýcar za Javorem, abychom se vrhli na tamní ledy. Tady jsem poprvé tahal, nejdříve 3+ a později i dost výživný ledopád obtížnosti WI 4+, ze kterého jsem měl opravdovou radost! A abych byl upřímnej, trochu jsem i litoval, že jsme nešli do vedlejšího ledopádu, kterej byl ještě o půl stupně těžší. Další podstatná věc, která proběhla mezi mnou a Dandym, u kterého jsme ve Švýcarsku spali, byla domluva na zlezení Trůnu - impozantního ledopádu obtížnosti WI 5+ a délce 250 m. Nicméně jsem to tenkrát nebral úplně vážně, a i kdyby, tak bych se pravděpodobně nechal vytáhnout na druhýho...

Asi o deset dní později jsem spolu s Gabčou vyrazil otestovat ledovou stěnu v Liberci. Opravdu na mě zapůsobilo, že uprostřed města vyrostla taková krásná ledová stěna a klobouk dolů před tím, kdo to vymyslel a dokázal zrealizovat! Každopádně lezení to bylo dobré, akorát se jistí zásadně svrchu, led je většinou strukturovaný a kolmých úseků málo. Takže pro začátečníky dobrý, ale já jsem se snažil zvýšit obtížnost výstupů vybíráním trasy přes všemožné malé převisky a nebo jsem lezl třeba pět metrů od vyznačené línie, z čehož majitel stěny neměl úplnou radost :)

Dobití Trůnu!

Běhěm následujícího víkendu se zrodil plán na dobití Trůnu. Sice jsem si na ledu věřil čím dál tím víc, ale stejně jsem moc nedoufal, že si vytáhnu nějakou délku v těžké asi 100m klíčové pasáži, díky níž má Trůn obtížnost WI 5+ (dokonce dříve hodnoceno i WI 6).

Pátek přišel co by dup a já jsem seděl v autobuse směr Švýcarsko, abych se pokusil o tu "Extretrémní klasiku", "Ein Muss" a nebo moravsky "Pičo, psycho!" - monumentální švýcarský Trůn. V sobotu ráno mě mírně společensky unavený Dandy vyzvedl v Thusis a vyrazili jsme směr Avers. Cestou jsme nervózně vyhlíželi Trůn, který jsme hledali doslova za každou zatáčkou. A pak se objevil! Ohromující dominantní Trůn, na který sedával bájný ledový obr, který svým kyjem vyrýval koryta řek a svými rukami utvářel vrcholky hor! Čelist nám spadla a my jsme vyjeveně koukali na strach-nahánějící ledovou stěnu.

Po několika minutách zaslouženého obdivu a pár fotografích jsme pokračovali do Am Bach v Avers, kde jsme se ubytovali a po dvou vleklých hodinách, kdy jsme se zabydlovali a třídili matroš, jsme konečně vyrazili na led. V plánu bych jeden lehčí led, nad kterým jsme přejížděli cestou sem, a který vypadal ideálně pro dnešní cíl - slazení si štandovací techniky.

Jelikož jsme předešlý den nikoho na Trůnu neviděli, rozhodli jsme se vyrazil až o půl osmé, takže jsme ke Trůnu dojeli až něco před osmou, což se ukázalo jako pozdě, jelikož jsme zpozorovali jednu skupinku před náma. Na ledu nechcete lízt za někým, zejména, pokud Vás čeká 250 m. Avšak situace byla daná a my jsme se vrhli na Trůn v paralelní línii.

První délku tahal Dandy a bylo to cca 50m WI 2-3. Na druhou délku jsem se vrhl já a krom jednoho výšvihu to bylo cca 50m WI 2. Následovala krátká délka asi 15m WI 2 a ocitli jsme se pod klíčovou pasáží - cca 100m kolmého ledu. Byli jsme domluvení, že budu tahat já, dokud to půjde, a pak se kdyžtak vystřídáme.

Vrhl jsem se na to a s radostí jsem zjišťoval, že led je hezky strukturovaný s mnoha místy k zaháčení cepínu, či dobrého vstupu na nohy. Mně osobně tahle obtížnost připomínala spíš 4+ a prvních 20 m jsem si to vyloženě užíval. Jenže stejně jak při lezení na skále i při ledolezení je vícedélka docela něco jinýho než jednodélka a jak mi bandasky pomalu natejkali, začalo mi být jasný, proč u ledolezení je jen sedm stupňů obtížnosti - ten zbytek je totiž v délce!

A tak jsem začal potit krev... 30m, zavrtám šroub a poprvé odsednu. Dándy na mě zespodu volá, ať si pohnu a natáhnu těch slíbených 50 m s dvanácti postupovejma šroubama! Pane Bože, kterej kokot tenhle plán vymyslel - 4m vodlez u každého šroubu, to je klidně 8 m pád. Do prdele, to byl teda nápad!

Vyklepávám ruce a pokračuju další dva šrouby, ještě jednou odsednu, pak ještě jeden šroub a cca po 40m lezení na prvního konečně štanduju. Dándy za chvilku dolízá i s jedním odsednutím a bezpečně mě ujišťuje, že on tahat nebude. Ha! Taková podpásovka! Sice mi to dole řek, že pokud chci být jednou horský vůdce, musím si to vodtahat sám, jenže kdo by mu taky věřil, když si dělá neustále srandu... 

Jelikož kluci Bavorský, co spali na parkovišti, byli před náma, museli jsme lizt paralelní línii, která nebyla ta nejjednodušší. Teď už byli něco nad náma a my jsme se rozhodli traverznout do jejich stopy. Jak už Dándy avizoval, v klidu si odsedl na štandu, a já jsem tahal druhou délku za sebou. Led nabyl klasického květákovitého tvaru, což sice zlehčuje postup nohou a umožňuje tzv. cepínovou hákovačku, ale je to terno pro zavrtávání šroubů.  Únava byla znát, a tak jsem během této asi 30m délky dvakrát odpočíval - jednou v cepínech a jednou jen tak zaklíněnej v ledové jeskyňce. Na konci šikmého traverzu jsem kousek od starších abalaků zaštandoval a za chvilku dolez i Dándy.

Čekala nás poslední náročná délka cca 20m a já jsem byl znovu ten, co se do ni vrhl jako první. Nejdříve 5-6 jednoduchých metrů, postupové jištění o lano natažené ze skob je skále, a pak kolmý rampouch. První šroub šel celkem v poho, pak následovalo asi 3-4 m težkým ledem a už jsem byl na horním výšvihu. Ale neříkej hop, dokud... Při poměrně triviálním výšvihu se pode mnou urvali nohy, obě naráz - asi jsem zrovna stál na nějakým rampouchu a ten se urval a nebo jsem při zasekávání horního cepínu zvedl patu - každopádně jsem zrovna zasekával horní cepín a ten spodní mě neudržel, resp. moje bungee prasklo... a už jsem letěl dolů... asi 7 m, pád do půlky lana s krásnou rázovou silou 5,8 kN, takže jako do bavlnky, jenže cepín letěl taky a to až dolů...

A já jsem nadával, hodně nadával, jelikož jsem si myslel, že to bungee udrží. Teď mám cepín dole a nade mnou je pár posledních metrů Trůnu. Chvilku diskutujem s Dándym jak to dolízt se třema cepínama ve dvou lidech a mi to pomalu začíná docházet. Ta věc, kterou jako mladí ambiciózní lezci často postrádáme. To, co často rozhoduje mezi životem a smrtí... né samozřejmě teď v téhle situaci :) ale obecně na horách, když stojíte těsně před vrcholem a ono se zničehonic zhorší počasí. Vlastnost, kterou musí mít každý horský vůdce - umění se vzdát. A tak se na chvilku zamýšlím, vylezu ještě odvrtat ten poslední šroub a 5 m pod vrcholem Trůnu to otáčíme a slaňujem dolu. Dole celkem spěcháme, jelikož nenadále vylezlo slunko a celá stěna se začala jakoby oklepávat a všude kolem nás padají kusy sněhu a ledu. Při téhle příležitosti mi ještě někde upadne kýbl jak spěcháme k autu s padající stěnou za námi. 

Dole u auta mám smíšené pocity, ale nakonec se pachuť prohry vytrácí a dostavuje se vítězné uvědomění nabitých zkušeností. Dándy se směje a říka "Vždyťs tam byl! Nebo aspoň tvůj cepín... :)". A tak nakonec úspěšně a svým způsobem vítězně zakončujeme tohle naše tažení na švýcarský Trůn. Dalo mi to neskutečně mnoho a už se nemůžu dočkat na další ledy! Bude to WI6 nebo zas nějaká dlouhá pětka? Kdo ví, ale teď už jsem na to stoprocentně připraven! :)

Hoře zdare!

Mrkva

PS: Moje prvotní rozhořčení z prasklého bungee se po prostudovaní dostupných informací nakonec změnilo spíše v pochopení a trochu překvapení. Není lehké určit rázovou sílu, ale velmi zjednodušeně při volném pádu 1 m 80kg člověka, který se zastaví na 10 cm (tahle hodnota je hodně přibližně prodloužení bungee v maximalní tenzi + tlumení skrze sedák a vaše záda),  působí na bungee rázová síla F = 80*9.81/0.1 = 7.8 kN, takže bungee, které je konstruováno na 3 kN tohle prostě nedá. Edelrid dělá bungee s 3,5 kN na vlákno, což je nejvíc, co jsem na netu našel. Jedno z možných řešení, je použití tlumiče pádu - ale to už se dostáváme skoro k ferratovému setu. 

 

3 kN prostě nestačí...